Za poklady na hrad Cimburk 

Obce

 Pověst z Břestku

 Bernard z Cimburku byl veselý a bohatý šlechtic. Rád si poseděl u plného korbele, mysl měl stejně lehkou jako jeho král Jan Lucemburk. Jako králův důvěrník byl všude, kde byl král a nevynechal žádný turnaj a žádnou rvačku, i když přitom šlo často o krk.

 Pan Bernard měl hezké sídlo na hradě Cimburku u městečka Trnávky, a rozhled odtud k soutoku Třebůvky s Jevíčkou byl přímo kouzelný. Po vzoru zeměpána však se zdržoval víc v cizině než na svých statcích, a kde hospodář nebývá doma, tam hospodaří všichni služebníci, hlavně ovšem pro sebe.

 Není divu, že pan Bernard neudržel dlouho svůj hrad s krásnou vyhlídkou. Ale netruchlil příliš. Peněz bylo dost, o pracovníky žádná nouze. Vyženil koryčanské panství a postavil na kopci nad řekou Stupavou poblíž Koryčan hrad nový a nazval jej Novým Cimburkem. Dnes se mu říká jen Cimburk, však již také dávno není nový.

 Byla to stavba podle francouzského vzoru, pevná a bezpečná, s mnoha síněmi, se spoustou komnat a s rozsáhlými sklepy. Kamenné zdivo čnělo nad propastmi a na nejvyšším místě zvedala se věž s ochozem, kde ve dne v noci odměřenými kroky přecházel strážný.

 Jeho služba budila závist a měl být nač pyšný. První ranní paprsek, který dopadl na hrad, přál mu „Dobré Jitro!“, poslední se s ním rozloučil „Dobrou noc!“ A lidé, zvláště dívky, které pozorovaly ozářenou věž, mávaly vojáčkovi a volaly u vytržení:

 „Dobré jitro! Dobré jitro!“

 Voják také chtěl zavolat: „Dobré jitro!“ Ale věděl, že to se na stráži nesmí, byl přece ve stejnokroji, měl vysokou čepici, meč u pasu a kopí na rameně, a jeho služba byla důležitá.

 Přitom se také občas vykoupal v mlze, když plující oblaka zahalila věž, a cítil se pak jako znovuzrozen.

 Hradní pán často navštěvoval hlásného na ochozu. I několik hodin tak stávali vedle sebe a žádný nepromluvil ani slova. Hlásný se upřeně díval dolů na zem, pan Bernard vzhůru ke hvězdám. Snažil se z nich vyčíst příznivou hodinu pro dobrodružnou výpravu: jakmile ta hodina udeřila, nic ho už doma neudrželo. Vyhoupl se na koně a jezdil světem od jedné bitky ke druhé, od dobrodružství k dobrodružství.

 Když nashromáždil slušnou hromádku peněz a cenných věcí, vracel se s kořistí na Cimburk. Pro tyto poklady, ohrožované loupežníky, rzí a moly, dal vysekat ve skále nedobytnou skrýš, chráněnou před mrazem a vlhkem, a hlavně před lidmi. Nesměl do ní vstoupit kromě něho žádný člověk.

 Poklady prý jsou tam podnes zazděny.

 Tohle všechno si vyprávěli dva holubi doupňáci, vrkú! vrkú! Od nich jsem se to dověděl.

 Jejich stateční předkové žili ve vykotlaném dubu pod samou hradební zdí a často ve svém děravém domově i přezimovali. To dokáže málokterý doupňák. Mají prý to všechno zapsáno brkem z křídla jejich prastařečka v rodinném zápisníku, slepeném z březové kůry.

 „Nevěřím, nevěřím, čim, čim!“ pokřikoval vrabčák, a vrabci též mnoho vědí, však víte, že nesmějí při ničem chybět. Jenže vrabci se také rádi s každým hádají, čim, čim!

 Ale nejvíc se o pokladech na Cimburku vyprávělo mezi lidmi.

 Pan Bernard padl prý po boku krále Jana u Kreščaku. Byla to hrozná řež, neměl čas rozloučit se ani s králem, ani s rodinou, ani s pokladem.

 Vchod do podzemní klenotnice byl úplně tajný. Ani manželka pana Bernarda o něm nevěděla, jakž teprve služebníci. Žádný neměl tušení. Ale někdo musel to sklepení vyzdívat, upravit vchod, vsadit tajná dvířka.

 „Půjdem se na to podívat,“ povídá starý břestecký zedník bývalému tovaryši. „Však také byls při tom.“

 Byl slunný zimní den, cihly i písek ležely pod sněhem a zedníkům se nechtělo doma zahálet.

 Hradní kastelán se div nepřetrhl ochotou, jak uslyšel o pokladech. Hned ohlásil panstvu návštěvu zedníků, kteří vyzdívali tajné sklepení.

 Přál bych vám vidět ty úsměvy milostivé vrchnosti a ohnuté hřbety sluhů, z nichž každý už slyšel zvonit zlato ve své kapse. Na stříbrných mísách přinášeli zedníkům jídlo, z lahví vystřelovaly zátky, křišťálové poháry cinkaly na stolech a drahé víno do nich proudilo. A všichni, od pána až po jídlonoše, hned uměli česky a hovořili s tou selskou chamradí po našem.

 Po obědě vtiskli zedníkům do rukou krumpáče, páčidla a probíječky, také svítilny a provazy a pustili za nimi do podzemí černého kocoura. Prý pro štěstí.

 Ale sotva se octli ve sklepě, padla na zedníky bázeň, paměť jim vypověděla a zanic si nemohli vzpomenout, jak to tenkrát bylo. Věděli jen, že žádný z nich nesmí po celý čas promluvit.  Ani slovo, jinak poklady zmizí. Kocour se zimomřivě krčil v koutku.

 V rohu sklepení narazili na živou skálu. Rubali ji a vylamovali s námahou kus po kuse. Kouřilo se z nich a prsty se jim chvěly, nářadí se jim pod rukama lámalo. Kocour co chvíli skočil do vyhloubeného otvoru, ježil hřbet a prskal, zřejmě nebyl v dobré náladě.

 Když tloukla na věži půlnoc, stáli v hluboké jámě a pod nohama měli velký měděný kotel. Nevěděli, co v něm je a jak jej vytáhnout, a domlouvat se mohli jen posunky.

 Starší z mužů se vysoukal z jámy a hodil pomocníkovi provaz. Ten jej přivázal k uchům kotlu, rozkročil se a mocným škubnutím odtrhl pevně přilehlé víko. Kocour zježil srst.

 Kotel byl plný zlatých peněz. Zářily oslnivým leskem. Jak se v nich zedník přebíral, lepily se mu na prsty a žluté plamínky mu olizovaly ruce. Rád by je měl všecky, však ani jediný si nevzal na památku.

 Kocourovi ten pohled asi nedělal dobře. Prohnul se do oblouku, vrčel a kňoural hrozně, pak začal divoce rejdit a skákat přes kameny. Nárazem převážil jeden z balvanů, ten se naklonil a zvolna padal.

 „Uskoč, Jane!“ udeřil shora zoufalý, děsem poznamenaný hlas.

 Těžký kámen o chloupek minul pomocníkovu hlavu, odrazil se o stěny prohlubně a plnou váhou dopadl na kotel, z něhož šlehaly ohnivé jazyky nad uvolněným zlatem.

 Ani tam se nezastavil. Řítil se a propadal se i s kocourem i s kotlem za ohlušujícího rachotu do hlubin hory.

 Jak se v posledních vteřinách vydrápal pomocník z jámy, opravdu si nedovedl vzpomenout. Ale v okamžiku byl nahoře a stejně rychle se oba dva dostali z hradu, nyní ovšem již bez poklon a bez navoněných úsměvů služebné čeládky.

 Pustili se přímo dolů lesem. Potmě přeskakovali kořeny a kameny, vítr je hnal a světlý pruh oblohy ukazoval cestu.

 Do smrti se žádný z nich již neodvážil na Cimburk.

 Byli šťastni, že vyvázli bez úrazu, ba zdálo se jim, jako by znovu přišli na svět, a ten svět byl úsměvnější, slunnější a krásnější.

 Byli vyléčeni ze zlaté horečky.

 V jejich srdcích se uhostila pravá radost a spokojenost, věrné průvodkyně ctnosti, a to byl ten nejcennější poklad a ráj srdce, které nepodlehne ohni ani meči, a který spravedlivému nikdo nemůže vzít.

 

zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970