Dva zámečtí páni 

Obce

 Pověst z Ořechova

 Vyprávění zbrojířského tovaryše

 Ach, to vám byl nečas, mračna se protrhla a lilo jako z konve. Psa byste nevyhnali do té psoty. Voda ucpala každý příkop a kdekterou strouhu a všechny průduchy v zemi. Ořechovský i Podskalský potok se dávily spoustami hučících, kalných vod, které se rozlévaly šířinou po polích.

 Lidé, pracující na panském, odhazovali srpy i povřísla a utíkali od nedostavěných mandelů. Drábi je obraceli zpátky:

 „Mějte rozum, lidé, nesklidí-li vrchnost, sami se potrestáte hladem!“

 Mnozí se vrátili, dovršili mandele, položili víchy a – díky svému zdraví – přečkali průtrž bez úrazu. Však se o sedlákovi darmo neříkalo, že je jako vrba – čím víc ho řežeš, tím bujněji roste.

 Tento déšť však byl studený, nebezpečný, padající kusy ledu zraňovaly do krve.

 Několik robotníků těžce ochuravělo a ti, kteří se z nemoci vykřesali, stali se navždy neschopnými práce. V panské kuchyni dostávali v poledne teplou polévku, k ní misku jáhel nebo hrachu a k večeři krajíc chleba. Bylo to málo, chudákům ke skrovnému živobytí však to muselo stačit. V řadě přicházeli k zámecké jídelně, v řadě jako vysloužilí vojáci zdravily, prosili před jídlem a děkovali po něm a odříkávali sborem modlitby za milostivou vrchnost.

 Navzájem však se škorpili o lžičku krup, neb trpká to pravda, že nejvíce závisti bývá mezi žebráky.

 Ale jednoho dne starý hrabě zemřel a nový, mladý jeho nástupce, nechtěl mít nic s tou starou, vysloužilou selskou bídou. Drábové odháněli žebráky od zámeckých vrat, v panské ratejně se přestala pro ně vařit polévka a ti zmrzačení stařečci a stařenky vlekli se za kouskem chleba od domu k domu a ode vsi ke vsi, jako strašidelné stíny.

 Pán jim zakázal chodit po silnici, aby je ve svém skvostném kočáře nemusel potkávat. Kdopak se rád setká se svým zlým svědomím?

 Kdysi však do těchto zavšivených, v hadrech zašitých lidských trosek vjel vzdor, nebo se v nich probudilo vědomí lidské důstojnosti, seřadili se v parčíku před zámkem a sborem odříkávali své prosby i modlitby za zemřelého dobrodince tak hlasitě, že pronikaly spuštěnými žaluziemi do komnat zámeckého pána a nepříjemně se dotýkaly jeho sluchu.

 „Rozežeň tu chamraď!“ poučil sluhovi. „A vyřiď jim, že je do jednoho poženu na robotu, objeví-li se tu znovu!“

 Almužníci nedbali a rozešli se teprve tehdy, až odříkali všecko, co jim „pro všechny časy“ předepsal zesnulý hrabě ve svém proslulém „Polévkovém řádu“. Zároveň při každé větě zesilovali hlas, aby hraběti za okenní roletou neušlo ani slovo.

 Příští týden – zákaz,  nezákaz – shromáždili se před zámkem ještě v hojnějším počtu.

 Pán je zdaleka pozoroval a jeho zlost se stupňovala, když se spořádali v jakýsi útvar.  Jeden se postavil dopředu jako dirigent a všichni spustili sborem:

 „Ach, my ubozí sirotci…!“

 Pán zesinal vztekem a kázal vypustit psy.

 Drábové vyrazili s metlami a s lískovkami zároveň s hafany a stíhali a štvali ty ubožáky, kteří křičeli hrůzou,  klopýtali o kameny a padali jeden přes druhého. To bylo, pane, krupobití!

 Psi z nich rvali cáry oděvu a zakusovali se jim do lýtek a pán v okně se smál, až mu břicho poskakovalo, plácal se do boků a volal:

 „Superbe! Charmant! Fascinateur!“

 Ti rebelanti žebráčtí pak dlouho léčili své boule, šrámy a rány po psích zubech a někteří se nezbavili mokvajících ran až do smrti.

 Následující noci však se v zámku přihodilo něco nečekaného.

 Byla mlha a tma, bouře řádila po celé vsi, ale nejhůře a nejdivočeji v zámku. Vichřice podbírala došky a rvala šindele ze střech a meluzína hvízdala, až lidé zalézali do lůžek, choulili se v klubka,  a přetahovali přikrývky přes hlavy. Bylo v tom slyšet smuteční hrana i sténání raněných, bylo v tom slyšet výsměch i zastřenou hrozbu:

 „Pokoř se, pokoř se!“

 Nárazem větru prolomilo se okénko v zámeckém vikýři, otvorem se protáhla bílá mlha a rozprostřela se po střeše.

 Tu jako na povel ztichla bouře, vichr se změnil v tichý vánek.

 Po koberci mlhy zvolna sjížděl ze střechy do nádvoří kočár, tažený, či spíše zdržovaný párem koní nad sníh bělejší. Vůz i spřežení zářilo, jako by plálo v jednom ohni.

 V kočáře, zahalen v bílém plášti, seděl nebohý starý hrabě Magni, bez kočího, zcela sám. Oděv i zbroj a všechno se na něm třpytilo, jakoby utkané z ledových krystalků, ale ze všeho nejvíce se leskly jeho oči, těkající nádvořím, jako by někoho hledaly.

 Bez jediného zvuku projel kočár bránou, před zámkem však se rozplynul jako fata morgána, když zhasne slunce.

 Celý výjev sledoval z okna jediný člověk, starý hraběcí komorník, trpěný v domě nového pána jako zapomenutý kus staromódního inventáře. Již téměř nepracoval a neměl toho zapotřebí, zesnulý hrabě zajistil jeho stáří slušnou rentou. Byl oblíbencem bývalého pána, kterého velmi miloval. Špatně té noci spal, vichřice ho probudila a podivná záře přivábila stařečka k oknu.

 Z toho, co viděl, nemohl se vzpamatovat, vždyť zde nikdy nezažil něco podobného. Byl z toho chudák všecek rozrušen a zmaten. Přemožen jakousi bolestnou závratí nakonec zase ulehl a usnul.

 Se svým tajemstvím se nikomu nesvěřil. Ráno totiž začal uvažovat, zda celé to noční dobrodružství nebylo pouhým přeludem smyslů nebo jen pokračováním snu, z kterého byl násilně vytržen a do něhož pak znovu upadl.

 Tajuplné spřežení bez kočího se pak zjevovalo v ořechovském zámku velmi často. Z mlhy na střeše se spouštělo v půlnočním čase, v parčíku před bránou mizelo a nikdo nevěděl kam. Sluhové střežili vikýřová okénka, číhali za komíny, napínali oči, aby zjistili, odkud povoz vyjíždí. Zbytečně jen mařili čas. Ta mlha, slizká a hustá jako kaše, nepropustila sebemenší paprsek. Neviděli ani jeden druhého, ba ani vlastní ruce.

 Zato na nádvoří se leckdo z čeledi setkal s ohnivým hrabětem, uhýbal před ním a skláněl až po kolena hlavu před jeho uhrančivým pohledem.

 Všichni na zámku o něm věděli, jen nový pán neviděl, neslyšel a nevěřil.

 Přízrak ho začal pronásledovat ve snu a mladému hraběti nastaly potíže se spánkem.  Házel sebou na posteli od jedné bočnice k druhé, ráno pak vstával zpocen a dotlučen jako vymlácený snop.

 Chodil pak domem jako stín, nemluvil, ničeho si nevšímal.

 Služebnictvo hned toho využilo. Místo do práce vyšli sluhové na rozcestí a do hospod, a ač takové jednání bylo nepochopitelné a velmi pošetilé, plnými ústy kdekomu vyprávěli, co se děje na zámku, a hlásali jako pravdu i to, co bylo pouhým jejich přáním a výplodem fantazie.

 Ohnivý kočár se pak zjevoval tu i tam i v okolních obcích.

 Jistý chalupník z Polešovic se zaklínal, že se kterési noci, cestou ze sklepa, setkal s ohnivým spřežením před svým domkem v Polešovicích. V půlnočním jezdci prý bezpečně poznal nebožtíka hraběte Magnise z Ořechova. Byla to pravda jistojistá, i když leckdo měl svůj názor na toto půlnoční setkání při návratu z vinného sklepa.

 „Je čas, abychom s tím skoncovali!“ rozhodl konečně majitel panství a v jeho kalném zraku i ve vyhublé tváři byly výmluvně vepsány strasti a hrůzy mnoha probdělých nocí.

 Dal si předvést starého vysloužilého komorníka, který celý zbytek života zasvětil památce svého  zvěčnělého chlebodárce, a hovořil s ním laskavě a vlídně.

 „Vyvolil jsem tě za prostředníka,“ pravil, poklepávaje mu důvěrně na rameno, „ano, vyvolil jsem tě za nástroj k obnovení pořádku a k utužení kázně v domě. Úkol nebude těžký, bude však delikátní, tebe hodný.

 O půlnoci vyjdeš vstříc kočáru a mým jménem poprosíš jeho Milost pana hraběte, aby nerušil klid a spánek můj a mých lidí, kteří jej po každodenní práci potřebují. Přejeme mu pokoj a lehký spánek, nechť přeje totéž nám. Ničeho se neboj, všichni budeme s tebou.“

 Bylo krátce před půlnocí a dusno k zalknutí.

 Všichni muži, co jich bylo na zámku, od pastýře až po hraběte, rozestavili se v chodbě při otevřených oknech, majitel zámku v popředí. Nádvoří se prostíralo pod nimi a připadali si jako na balkónu velkého divadla.

 Posel si dodal odvahy, a když se z okraje střechy spustil po mlžné stuze do nádvoří vůz, osvětlený z neviditelného zdroje, pokročil vpřed a chtěl začít – však běda! Nevydal ze sebe ani hlásku a v hlavě měl podivnou motanici. Vše, co mu celý den vtloukali do mozku, v jediném okamžiku zapomněl.

 Koně netrpělivě hrabali kopyty, bílý přízrak v kočáru se šklebil a nešťastný posel cítil, jak se mu krev hrne do hlavy, a jak se o něho pokoušejí mdloby.

 Zaryl si nehty do dlaní a začal se povzbuzovat: „Vydrž, vydrž, vydrž!“

 „Ve jménu nejmilostivější vrchnosti prosím poníženě…“ napovídal mladý hrabě bezkrevnými rty.

 Komorník se vzpamatoval, zvedl ruku s korouhví, na níž plál pod křížem hraběcí znak a vyrazil ze sebe:

 „Co po nás chceš, čeho si přeješ, můj pane?“

 „Postavte před zámkem kapli a nebraňte žebrákům, aby v ní konali pobožnost podle své vůle!“ ozvalo se z kočáru.

 Než se kdo z nich vzpamatoval, nebylo po hraběti a jeho vozu ani stopy.

 Ještě téhož roku splnil mladý velkostatkář přání svého podivínského předchůdce, ne z úcty k němu, ani z lásky k chudině, ale pro klid a pokoj v zámku i v obci.

 Poslední noc před dokončením stavby projíždělo se ohnivé spřežení po střeše zámku naposled a starý hrabě prý se v kočáře usmíval.

 Uplynula desetiletí i staletí.

 Na ořechovském zámku se vyměnil hezký sloupec držitelů. Smutek i bujné veselí střídaly se zde s pokojným životem, plynoucím jako tichá říčka. Generace přicházely a odcházely, žebráci vymřeli, kaple však stojí před zámkem doposud.

 

zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970