nebo pokud používáte Facebook
FacebookOřechovsko v západním cípu uherskohradišťského okresu, to býval v dávných dobách zapadlý chudý kraj. Pozemky dávaly skrovný užitek, les obklopoval osadu zelenými kulisami ze všech stran, stromy zametaly svými větvemi slaměné střechy chudobných chaloupek. Obec, kolem dokola stísněná vrchy, měla však několik pozoruhodných zvláštností. Nejzajímavější z nich byl pěkně řešený a udržovaný zámek s okrasným parkem na návrší uprostřed obce, s baštou v každém rohu a s vysokými věžemi, z nichž je docela hezký rozhled.
V Ořechově, který byl tehdy městečkem, sešli prý se kdysi čtyři cizinci, čtyři potulní řemeslničtí pomocníci. Přivandrovali sem ze čtyř světových stran a zastupovali čtyři různá řemesla či povolání: zbrojířství, myslivost, kamenictví a mlynářství. Po krátké procházce městečkem měl každý z nich říci, co zde shledal nejzajímavějšího.
Nejstarší z cizinců – zbrojířský tovaryš – ověšený zbraněmi, řekl bez rozmýšlení:
„Nejkrásnější, co Ořechov má, je jeho zámek se starobylou, bohatou zbrojnicí.“
Zámek byl skutečně krásný. Mnoho urozených držitelů se v něm vystřídalo a mnoho řádků muselo by se popsat, kdybychom je chtěli jen vyjmenovat se všemi jejich přídomky, řády a tituly.
Milostivá vrchnost přijímala návštěvy okolních pánů, rytířů i zemanů, pořádala jim na počest veselé kvasy, hry, taneční večírky, divadelní i hudební produkce, hony a štvanice i jiné zábavy pro ukrácení chvíle. Většina těchto domácích soirées se protáhla daleko přes půlnoc a končila bujarou pitkou v uzavřeném sálu, kam nezvaní neměli přístup.
O těchto večírcích neproniklo na veřejnost ani slůvko a žádný ze služebníků nesměl o nich hovořit ani v kruhu své vlastní rodiny.
Zámek byl tehdy pečlivě udržován i vyzdoben a park okolo zámku hýřil barvami nádherných květů, ze všech koutů světa sem snesených.
Druhý z tovaryšů, myslivec s kuší a s tesákem při boku, pravil:
„Nejkrásnější jsou lesy kolem Ořechova. Dávají městečku všechny své vůně. V létě rozdávají stín a chládek, v zimě vyhřívají lidská obydli teplem, které do nich vdechlo slunce a po celý rok poskytují městečku svěží čistý vzduch. Kde jsou lesy, tam je radost a zdraví. Lesy činí krajinu zajímavou a krásnou.“
Třetí z nich, kamenický pomocník, ujišťoval:
„Nejkrásnější a nejzajímavější je skála nad osadou. Malebně se zvedá nad potokem, porostlá sosnami a vřesem. Dává kámen k stavbě schodišť i cest. Ční přímo nad obcí, jako by ji hlídala, a je z ní nejhezčí pohled na zámek i do všech zákoutí a záhybů obce.“
„Nemylte se, přátelé!“ zvolal čtvrtý z tovaryšů, mlynářský krajánek. „Nejkrásnější a nejzajímavější jsou potoky a tůně v městečku a v jeho okolí. Bez vody by žádný mlýn nemlel a řekněte, čím by byl kterýkoliv dům bez pitného pramene, čím by byl les či pole bez studánky?“
Začali se domlouvat a přít a nakonec každý z nich dostal za úkol vyprávět nějaký příběh z minulosti obce, jímž by dosvědčil jedinečnost a zajímavost toho či onoho místa.
Poslyšte, co vyzvěděli od starých pamětníků o zámku, o lesích na Ořechovsku, o Skalce nad vsí i o potocích a vodách, bez nichž jako bez slunce není života.
Pro naši společnost není tak důležité zjišťovat, čí vyprávění je nejzajímavější. Důležitější je, že zásluhou vypravěčů uchovaly se tyto starobylé příběhy až po naše časy.
zdroj: PODHOŘAN Petr, Od Buchlova k Javořině, románová příloha Slovácké jiskry, sv. 5, 1970
Cílem, kvůli kterému Folklorní akademie vzniká, a ke kterému chce směřovat, je vytvořit každému podmínky pro co nejhlubší a nejopravdovější žití a předávání lidové kultury ve třetím tisíciletí. Za tímto účelem chce spojit nápady a síly folkloristů a odborníků k šíření lidové kultury v její nejčistší formě mezi nejširší vrstvy obyvatelstva.