O Nožiččeně 

Obce

Šeptalo se už dlouho po dědině o tetce Nožičkové, že je to s ní všelijaké, že má spolky s čertem.

Nožiččena měla pěknou dceru Marjánu, jak se říká, děvče jako zeď. Chodil za ní Janek Martykán, chlapec jak růže. Po čase se mu také začalo cosi nezdát. Rozhodl se, že přijde věci na kloub. Bylo to před prvním májem večer, schoval se na dvoře za hranicí dříví. A čekal. Právě ponocný odtroubil jedenáctou hodinu, vyšla ven z domu nejdříve tetka a za ní Marjána. A každá držela v ruce metlu. Stará strčila metlu mezi nohy a zahuhlala: „Chebzová lopata, chebzová lopata!“ A Marjána po ní také tak.

Janek zůstal jako opařený: „Oh, Maruško, Maruško, já sem tě měl tak rád a ty tak!“ Sedl si na pařez a seděl. Když už začalo svítat, najednou se na Jankem něco sneslo na zem, stará i mladá stojí u samého Janka. Janek si dodal odvahy a říká: „Oh, Maruško, Maruško!“ „A kde ty ses tu vzal, Janíčku,“ stará na něho. Ale ten ji neslyšel a mluvil jenom k Marušce: „Tož ty s chebzovou lopatou…“ Stará začala Janka mlátit tím pometlem, co držela ještě v ruce, až se z něho stal kozel.

Že to tak nebylo? Však to všichni věděli, jaký to byl kozel a každému ho bylo líto. Chodíval po městečku se svěšenou hlavou, potřásal ocáskem a tak bolestně mekal, až na ním dobří lidé plakali. A žádný mu nic špatného neudělal, ani klučiska. A to je co říci!

zdroj: Antonín Daněk, Zapomenuté pověsti z POLEŠOVIC
zaslaly: Dobromila Krysová a Ludmila Drobilová, Folklorní sdružení Polešovice