Bílý koníček 

Obce

Kdysi dávno šel Jura Stašík pozdě v noci z obecní hospody. Sejde se schodů a rozhlíží se. Pohlédl k obloze, aby podle hvězd poznal, kolik je hodin. Bylo k půlnoci, kolem ticho. Najednou Jura uslyší koňský dupot. Povídá si: „Někomu utekl z pastvy kůň. Počkám a podívám se, u kterých vrat se zastaví“. Jura čeká a dívá se, z které uličky kůň vyběhne. V uličce od Zbořiska se osvětlilo. A již Jura se lekl, že hoří, chce volati. Než-li se však vzpamatoval, tu jiné překvapení. Přes potok proti obecnímu kanceláři přeskočil bílý kůň celý v oslepující záři. Jura si mne oči, nevěří svým smyslům. Kůň stojí a dívá se na Juru. Jura slyší, že kůň volá: „Juro, pojď za mnou, ukáži ti zlato, stříbro a drahé kamení. Budeš bohatý! Pojď, neboj se!“ Slyší Jura – váhá však, ale bílý kůň dívá se tak upřeně. Jura pohledu koně neodolal a šel. Kůň se obrátil, přeskočil potok, vešel do uličky a dále k lesu Kladichovu. Jura za ním. Přišli k lesu. Jura vidí, jak na jednom místě země září a jak tam vyskakují žluté a modravé plaménky.

     Bílý kůň se obrátil: „Vidíš, Juro, to je poklad. Pravil jsem ti o něm. Je všecek tvůj! Vezmi si, kolik čeho chceš! Beř však jen do okamžiku, kdy po třetí proběhnu kolem lesa místo, na kterém stojíme. Vezmeš-li však něco po mém zařehtání, zle s tebou bude!

       A již vlaje dlouhá hříva a ohon bílého koníčka sviští vzduchem. Koníček jako vítr nese se kolem lesa. Jura stojí nad pokladem, lakotně rozevírá oči. Takový poklad! A on bude boháčem. Neví, co by si měl rychle vzíti. Béře do kapes stříbro. Vysypává je však zpět. Vezme raději zlato. Koník poprvé probíhal kolem něho. Jura má zlata již plné kapsy. Chtěl by raději drahokamy, ty se tak vábně lesknou. Vysypává rychle zlato. A koník po druhé probíhal kolem něho. Jura horečně plní kapsy. Béře granáty, smaragdy, safíry a tam jsou ještě démanty. Kapsy jsou plny a ještě by si mohl vzíti. Svleče kabát a plní rukávy. Jeden rukáv je plný. Koník po třetí probíhal a zařehtal. Jura však má málo. Ještě aspoň hrst zlata do prázdného rukávu. Však koník nepozná, že bral o něco později! Oběma rukama nabírá Jura zlato.

     Ale běda! Jurova lakota byla potrestána. Sotva vsypal zlato do rukávu, propadl se poklad, propadlo se místo, na němž klečel Jura, propadl se Jura a země se nad ním zavřela.

     Ještě několikrát o půlnoci viděli prý lidé běhati zářícího bílého koníčka u Kladichova. Nikdo však nešel za ním. Báli se lidé, aby nestihl je osud Jury Stašíka.

zdroj: Antonín Daněk, Zapomenuté pověsti z POLEŠOVIC
zaslaly: Dobromila Krysová a Ludmila Drobilová, Folklorní sdružení Polešovice